V poslední době je v trendu pojem „vysoce citliví lidé“. Já sama tento termín používám a sama se za takového člověka označuji. Nepřišla jsem na to sama, ale upozornilo mě na to moje okolí. A ačkoli je to něco, co ve mně celý život, až před pár lety jsem pochopila, že to tak nemají všichni.
Pomalu si ale začínám trošku říkat, že tento pojem není úplně správný a nevystihuje zcela přesně to, co se uvnitř mě děje.
Když se o někom řekne, že je vysoce citlivý, obvykle si představíme člověka, který na vše nebo na nějaké podněty přehnaně reaguje. To je ale něco dost jiného. To je přecitlivělost.
Pojem „vysoce citliví lidé“ se používá spíše pro označení lidí, kteří více nebo intenzivněji cítí a vnímají. Registrují více detailů, vnímají jemnější nuance, snadněji chápou souvislosti, tak trochu více čtou mezi řádky.
Já osobně jsem přesvědčená o tom, že vysoce citliví jsme všichni. A to už z podstaty toho, že jsme lidské bytosti. Co nás ale dělá mimo jiné rozdílné, je míra vnímavosti této citlivosti. Zejména míra vnímavosti vůči nám samotným, našemu tělu, myšlenkám, emocím a svému okolí.
Přemýšlím, jak bych popsala co se ve mně odehrává a jak bych to vše popsala. Hodně lidí mě označuje za „éterickou vílu“. Ano, působím tak, ale ta éterická víla je velmi dobře zakořeněna i ve hmotě. To, co na lidi působí, jako moje éteričnost, je vibrace, míra mého vnímání. Sebe samotné a tohoto světa. Jsem prostě dobrý pozorovatel. Není to o tom, že bych cítila více nebo intenzivněji, než ostatní. Ale jsem s těmito pocity, emocemi a vjemy více ve spojení.
Tato schopnost mi dává řadu výhod, ale také nevýhod.
Obrovskou výhodou je, že je pro mě mnohem jednodušší chápat a vidět souvislosti. Pochopit princip, logiku dané věci nebo problematiky. V rozhovoru se velmi snadno naladím na pocity druhého, jsem vysoce empatická. Snadněji chápu a čtu emoce lidí v mé blízkosti. Z tónu hlasu, postavení těla, gestikulace, pohledů očí, čtu velmi snadno co se v člověku odehrává. A nemusím se na to nijak výrazně soustředit, ono se to prostě děje.
Nevýhodou je, že se snadno dostanu do bodu přehlcení., kdy je těch podnětů na mě prostě moc. Rychle podléhám stresu. Potřebuji mnohem více času o samotě nebo někde v přírodě na propojení sama se sebou. Občas se ztratím v tom, kdo jsem já, co jsou moje pocity a co jsem si během dne nasbírala v interakcích s ostatními lidmi.
Někdy vnímám, co by duše druhého člověka nejraději udělala, ale k čemu se jeho nebo její rozum nedokáží odhodlat. A já vim, že ať se snažím jakkoli, nemohu jim pomoci, dokud se sami nespojí se svým srdcem a neudělají rozhodnutí sami za sebe.
No a taky se pak někdy cítím dost osamocená, protože lidí, se kterými bych mohla sdílet v potřebné rovině není v mém okolí tolik. Lidi se mě někdy bojí, nechápou mě nebo mě obdivují. Chybí mi ale rovnocenná konverzace.
Věřím, že nás takových po světě kráčí mnohem více, než bychom si mysleli. Nejsme divní, přecitlivělí ani se nemáme žádné super-schopnosti. Jen možná vnímáme svět trochu jinak.
Buďme k sobě více laskaví a vnímaví.
S láskou Eliška
