Kolo roku, začíná být tak trochu znovu objevený termín. Svátky, ke kterým se postupně tady v Čechách vracíme. Známe a chápeme vůbec správně jejich význam, vznik a symboliku?
Sice se navracíme k oslavám svátků kola roku, ale v dnešním pojetí těchto oslav vnímám jistou nerovnováhu. Vidím, jak se zaměřujeme na to hezké, na světlo, naději, život, nové začátky. Hlavně optimismus a oslavy. Do temnoty se noříme jen na dušičky, v období Samhainu, kdy naplno přiznáváme přítomnost a nutnost smrti jako rovnovážného protipólu života.
Možná se nám kolo roku snaží více přiblížit, co v přírodě a v nás znamená rovnováha a harmonie. Příroda stejně bere, jako dává. Život, naději a světlo je potřeba oslavovat stejně jako smrt, tmu a chlad. A myslím, že toto je část sdělení kola roku, která nám nyní uniká. Ta rovnováha.
Pojďme se tedy na kolo roku podívat trochu jinýma očima.
Stejně jako proces početí, růstu plodu a narození je proces trvající několik měsíců, je i umírání v přírodě postupný, dlouhotrvající proces. Nyní se nacházíme v období mezi Imbolcem a jarní rovnodenností. Proces početí. Imbolc svým mrazem završil období vlády smrti. Imbolc (1.–2. 2.) je období očisty, vyhazování starých nepotřebných věcí, úklidu domovů, zapalování ochranných ohňů, nové naděje na teplo a jaro. Příroda ale také dokonává svou očistu. Krutý mráz pálí zárodky zákeřných bakterií a virů a očistí se od nežádoucích parazitů. Nejslabší, nezdravé kusy zvířat i rostlin zahynou a stanou se potravou nebo domovem pro další rostliny a živočichy. Příroda také dělá svůj úklid, ale po svém.
Já vnímám Imbolc jako období finální smrti. Čas, kdy lze i v našem srdci udělat finální úklid a vzdát se lpění na věcech a vztazích, které nám nedělají dobře a vnitřně nás ničí. S láskou lze pustit vše, co nám již neslouží ku prospěchu a radosti, a tím připravit prostor pro novou naději, která může v tomto období uvnitř nás zakořenit a vyklíčit. Právě tak, aby v období jarní rovnodennosti mohla nabrat plnou sílu a růst.
Jarní rovnodennost (20.–21. 3.). Čas rovnováhy. Okamžik, kdy život a smrt mají stejnou sílu. Kdy den a noc jsou stejně dlouhé. Bod zvratu, postupné obracení ke světlu, k životu, růstu, oslavám a radosti. Dny se prodlužují, slunce nabírá na síle a intenzitě. Příroda ožívá, probouzí se ze zimního spánku, stejně jako semínka, která jsme přes zimu vybrali a možná už i zasadili. Semínka, která jsme zaseli do země anebo do našich srdcí.
Je to čas pomalu probrat naše tělo z období odpočinku a zbavit jej přebytečných nánosů staré energie a hmoty. Podobně jako když země spolu se zbytky sněhu postupně vstřebává ostatky mrtvých rostlin a mění je na plodný humus pro další generace. Stejně jako z jara kypříme půdu, aby v ní byl život, je potřeba rozproudit a probrat i naše tělo k aktivitě. Můžeme to udělat skrze detox těla i mysli, začít trávit více času v přírodě, více se dostat do kontaktu s hlínou a pečovat o rostliny v našem okolí. Jíst lehčeji, zdravěji. Obrátit pozornost, své myšlenky a svou energii směrem, kterým chceme jít a tvořit svůj život. Slunce nám bude svítit na cestu a posílat svou energii a podporu.
Beltane (30. 4. – 1. 5.) – Oslava života, plodnosti, tvoření, zrodu. Nejčastěji ho známe jako pálení čarodějnic, zakládání velkých ohňů. Ještě před pálením čarodějnic se ale v tomto období pořádaly oslavy plodnosti, života, zrození. Období, kdy už příroda naplno ožila ze zimního spánku a byla připravena pro další život. Oslavy života jsou zcela na místě. Je čas se radovat, milovat, oslavovat, pářit se a vstupovat do života. Rozjíždět nové projekty se silou, kterou jsme v zimním temném období roku mohli načerpat. S novými idejemi, novým způsobem, poučeni z nezdarů předchozí sezóny. Čas sít, tvořit, pěstovat a budovat. Síla slunce roste a spolu s ní roste i naše vnitřní, tvůrčí síla.
Letní slunovrat (20.–21. 6.) – Sluneční energie na Zemi kulminuje, Slunce dosáhlo svého vrcholu. Nejdelší den roku, nejvíce slunce, nejvíce energie, nejvíce života. Od tohoto bodu bude Slunce opět postupně ustupovat. Jeho energie již podpořila růst všeho, co bylo potřeba. Nyní bude až do Lunghasadu (1. 8.), do období první sklizně, jen dohlížet na úrodu a posílat energii na postupné zrání plodů naší práce. Můžeme si užívat toho, že vše samo krásně a hladce plyne, protože část práce máme za sebou a další část práce před sebou. Je to období, kdy je čas se naplno radovat ze života. Čas oslavovat, sledovat a dohlížet, jak plody naší práce postupně rostou a dozrávají. Je čas užívat si teplo a energii, v projektech i v těle. Je to vlastně opak toho, co nás nutí dělat společnost. Kdy si v tomto nejproduktivnějším období roku bereme dovolené a jezdíme „odpočívat“ k moři, namísto abychom naplno využili svůj potenciál, na který si nyní můžeme sáhnout, pokud jsme si spolu s přírodou v zimě dostatečně odpočali.
Počátkem srpna přichází Lunghasad (1. 8.). Začíná další období práce na sobě, na našich projektech i v přírodě. Co jsme zaseli, již vyrostlo, dozrálo a je čas sklizně. Slunce během dne hřeje a pálí, ale v noci pomalu začíná teplota nenápadně klesat. Je potřeba dokončovat, co jsme v období mezi Imbolcem a rovnodenností začali. Plodné období je na vrcholu. Na místě je vděčnost a symbolická obětina. Oslava úspěchu i neúspěchu. Jde o jeden z nejméně známých svátků kola roku. Přitom jde o období největší hojnosti, které si právem zaslouží oslavy. Je to ale také okamžik, kdy se začít pomalu připravovat na příchod podzimní rovnodennosti. Období, kdy je fajn nadělat si trošku zásoby, promyslet si, jak si v následujícím zimním, temnějším období mohu uchovat hojnost a energii z tohoto času. Pomalu se začít připravovat na příchod tmy. Stejně jako jsme se připravovali na příchod světla mezi Imbolcem a jarní rovnodenností.
Podzimní rovnodennost (22.–23. 9.). Opět nastupuje rovnováha mezi dnem a nocí, životem a smrtí, světlem a tmou. Pomalu vstupujeme do druhé poloviny roku, do té temné. Dny se začnou pomalu zkracovat. Mlha, vlhkost, chlad a tma postupně začnou prostupovat krajinou. Krajinou venku a možná i tou naší vnitřní. Je potřeba dokončit poslední zbytky práce na sklizni a zpracování úrody, plodů naší práce. Poslední čas zvážit, jak se připravit na přicházející temnotu, chlad a smrt. Hodně lidí nemá podzim rádo. Je to obecné nastavení současné, zejména západní společnosti, která opovrhuje temnotou a smrtí. Temnota i smrt jsou chápány jako špatné, neměly by zde být. Vše by mělo zůstat „sluníčkové“, snadné a krásné. Tady v mých očích dochází k velkému nepochopení principu rovnováhy života a smrti, dobra a zla, světla a tmy, pozitivního a negativního, ale i kola roku. Co se narodilo, musí zemřít, a na tom není nic špatného. Je to prostě koloběh života a je dobré se na to připravit.
K přijetí smrti nám pomáhají dušičky, Samhain, konec října a počátek listopadu (31. 10. – 2. 11.). Je to ten jediný den v roce, kdy se přítomnost smrti přiznává, přijímá a v některých částech světa i oslavuje. Hranice mezi světem živých a mrtvých je údajně nejtenčí. Já tento svátek vnímám spíše jako otevření brány do světa mrtvých, která zůstává otevřená až do období zimního slunovratu. Je to období, kdy máme možnost se ohlédnout do minulosti, za našimi předky, do našich minulých životů a možná i do minulosti našeho současného života. Můžeme snadněji interpretovat vzkazy a informace, které se nám naši předci, naše duše atd. snaží sdělit. My je můžeme pochopit a zaintegrovat tato zjištění do našeho současného života. Můžeme projevit vděčnost za cesty, které nám naši předci vyšlapali, za zkušenosti, které naše duše již nasbírala v minulosti a které z nás nyní dělají lepšího člověka. Já bych toto období nazvala projevením vděčnosti a úctě ke smrti i k minulosti. Posílení schopnosti přijímat ji jako součást života a vzdát jí hold.
Zimní slunovrat (kolem 21. 12.). Brána mezi světem živých a mrtvých se uzavírá. Smrt však zůstává přítomna, její čas ještě neskončil. Byť temnota začíná pomalu ustupovat, dny se začínají prodlužovat a lidé se obracejí ke světlu, čas temna ještě úplně nekončí. Zemřelé jsme oslavili v období Samhainu, spojili jsme se zatím více s minulostí než s přítomností. Přijali jsme smrt jako součást života. Propojili jsme se s našimi předky, s naší minulostí. Nyní nastává čas obrátit se do přítomnosti. Čas mezi zimním slunovratem a Imbolcem vnímám jako čas, kdy je nejlepší příležitost k introspekci svého současného života. Toho, kde se nyní nacházíme. Nahlédnutí toho, co nyní chceme a co nám nyní brání v růstu, rozkvětu a životu. A právě toto je potřeba nechat zemřít. Poslední zbytky nežádoucích energií, paraziti uvnitř nás, mají nyní krušné časy, pokud si to dovolíme. Spolu se zimní krajinou, která odpočívá a nabírá síly na nové začátky, můžeme i my nabrat síly a s láskou nechat zemřít to nepotřebné v nás. Jedině puštění nepotřebného, úmrtí starého a nemocného vytvoří prostor pro nové.
Tímto textem bych ráda zvědomila podstatu rovnováhy v přírodě, ale i v našich životech. Není správné slavit jen světlo a neustále se obracet k naději nových začátků. Je potřeba si udělat výlet i do temných zákoutí naší duše a vymést odtud pavučiny. Postavit se čelem svému strachu a svým slabinám. Vytáhnout na světlo nepotřebné, pochopit, pustit a s láskou a vděčností se toho vzdát. Protože pokud uvnitř sebe nevytvoříme prostor, nemůžeme začít nic nového. Nemáme na to v sobě prostě už místo. Stejně tak nás zima vede k odpočinku, protože pokud si v temné polovině roku řádně neodpočineme, nebudeme mít v té světlé polovině roku sílu tvořit. Přerušíme tím koloběh života v nás samých.
Najděte ve svém životě cennou rovnováhu.
S láskou Eliška