Prý jsem stará duše. (Řeklo mi několik lidí napříč různými kontinenty.) Necítím potřebu nic nikomu dokazovat. Nejšťastnější jsem v tichu a prostém bytí, obklopená přírodou. Inklinuji k jednoduchosti, v životě, ve stravě, v komunikaci, v oblékání atd. A čím dál tím více cítím, že všechnu moudrost kterou potřebuji, mám uvnitř.
Na celou tuto myšlenku mě přivedlo sdílení od jedné milé blízké bytosti. Sdílení, které mi připomnělo a pomohlo si uvědomit, že jemnost, citlivost a jednoduchost, jsou věci, kterých si na mě ostatní cení. A že i když já mám občas pocit, že nejsem pro lidi dost „wau“ a že jsem v životě nic nedokázala, tak můj vnitřní klid, zkušenosti a moudrost, je právě to správné „wau“, které je potřeba.
V této společnosti se čas od času dostávám do pasti svého ega. Tlačím se do výkonu tam, kde je potřeba zpomalit. Dělám moc tam, kde je potřeba nedělat nic. Mám pocit, že jsem málo tam, kde jsem podle ostatních dost.
Je tolik věcí, které mi v životě připadají tak jasné, jednoduché a zřejmé, že mám pocit, že je každý musí vidět, vnímat, cítit a chápat. Postupně ale zjišťuji, že tomu tak není. A že je dobré právě ty věci, které jsou nejzřejmější a nejjednodušší, si neustále připomínat. Protože život je jednoduchý, cesta k osvícení je jednoduchá, naše Božství je jednoduché. Jen naše Ego, mysl a tato společnost, dělá vše složité. Hledáme složitosti a problémy i tam, kde žádné nejsou.
Může tedy být mým posláním vlastně jen být? Zpomalovat? Zjednodušovat? Zklidňovat? Tišit? Ty pro mě nejjednodušší a nejpřirozenější věci, které mi přijdou tak samozřejmé, že o nich ani nepřemýšlím jako o nějaké své přednosti? Být ostatním inspirací a klidným majákem na cestě k jednoduchosti bytí?
Ukazovat, že není potřeba nic, nikomu a ničemu dokazovat? Že už jen být na tomto světě, žít si svůj spokojený život, má cenu a znamená to, že tu jsem potřeba? Co když právě ta stránka mě, za kterou se nejvíc stydím. Ta stránka mě, pro kterou si nejčastěji připadám méněcenná, je vlastně ta, které si na mě lidé nejvíce cení a která je nejspíš ta, kterou tento svět ode mě potřebuje?
I když si tak občas možná v našich myšlenkách nepřipadáme a máme pocit, že vůbec neznáme své „poslání“. Naše srdce stále bije, krev v žilách stále tepe a dokud jsme zde potřeba, naše duše, bude naše tělo držet při životě. Co když to poslání již žijeme, jen naše Ego nám nedovolí se z toho radovat?
Žít bez tlaku na výkon, na zjištění svého „poslání“, užívat si prosté bytí sami v sobě, na této Zemi a v této zemi. Ukázat světu tu část sebe sama, kde si připadáte nejvíce méněcenní a nejvíce zranitelní. Tam, kde se nejvíce popíráte a odmítáte, je nejspíš to, co je anebo vás dovede k vaší podstatě. Obraťte se dovnitř. Všechny informace, všechny zdroje, veškerou moudrost i radost, vše co potřebujete, máte v sobě. Nikdo jiný vám neřekne, kdo jste.
Nepřizpůsobujte se společnosti, přizpůsobte realitu této společnosti svému autentickému já.
S láskou
Eliška 🙏🍀🫶