V první řadě, dříve než cokoliv jiného, bych ráda uvedla pár faktů. Nemám ráda davy a hluk, jsem zvyklá trávit hodně času sama. Samota pro mě znamená bezpečný prostor, který vyhledávám a cítím se v něm dobře. Také mám za sebou několik let sólo cestování, řadu meditačních, mindfulness a osobně rozvojových pobytů a kurzů.
A nyní k mému pobytu ve tmě.
Když to vezmu od úplného počátku, tak v pomyslném hledáčku jsem pobyt ve tmě, měla již několik let. V prosinci loňského roku (2024), jsem konečně došla k tomu, že je čas tento pobyt zorganizovat. Našla jsem webové stránky centra, které bylo blízko mému bydlišti, působilo rodinně a domácky. Hned jsem věděla, že to je ono.
Malá dřevěná chata vedle potoka, jediná na pozemku u rodinného domu na okraji Brdských lesů.
Cítila jsem, že délka pobytu by měla být 10 dní a že chci jít na konci května. Bohužel na konci května byla chatka volná pouze na 7 denní pobyt. Odevzdala jsem to osudu a odeslala jsem majiteli email s objednávkou na 7 dní s preferencí prodloužení na 10, kdyby se to povedlo. A Vesmíru jsem dala instrukce, že pokud by na mě 10 dní bylo moc, ať to zůstane na 7 dnech a pokud je pro mě 10 dní optimum, ať se to tam nějak reorganizuje. Ještě tu noc jsem měla od majitele odpověď, že kalendář reorganizoval a mám rezervovaných svých 10 dní. Už jen poslat korunky a je to.
Uběhl půlrok. Těsně před zahájením pobytu volám majiteli, abych si domluvila své specifické stravování (vegan bez cukru a bez lepku) a zjistila nějaké jiné organizační detaily. Nic není problém a já se začínám těšit. Mám respekt, ale těším se.
Mým záměrem během pobytu je zase se více spojit sama se sebou a podívat se, zda mi ještě neleží ve skříni nějaký ten „kostlivec“, kterého v každodenním životě přehlížím. Jsem zvědavá, co tma vynese na světlo a na mysl.
Den nástupu je intenzivní. Od rána cítím, jak se mnou pracují emoce. Jeden známý mi posílá video od Moojiho o spojení se s vlastním srdcem a jak překonat těžké emoce a strachy, jsem dojatá a brečím. Na pobyt mě veze bývalý přítel. Ještě se cestou neplánovaně dostáváme k nějakým tématům ohledně našeho vztahu a já zase brečím. „No to bude výživných 10 dní,“ říkám si, když vystupuji z auta a beru si batoh s věcmi.
Vítá mě paní domu, ukazuje mi chatu a pak přichází Milan, její partner, který se o mě po celou dobu pobytu bude starat a nosit mi jídlo. Vstupujeme do dřevěné chatky bez oken. Chatka má malou předsíňku, kde mi bude nechávat jídlo a čaj, pak navazuje hlavní místnost s postelí, stolem, posezením a žebřinami a odsud je vchod do koupelny, kde je klasicky sprcha, toaleta a umyvadlo. Milan mi ukazuje a vysvětluje co a jak v chatce funguje, povídáme si o historii pobytů ve tmě a pak mě také upozorňuje na nějaké obvyklé „krizové momenty“. Tedy obvyklé cesty, jak se Ego/mysl snaží dostat člověka ven z chaty a ukončit pobyt. „Ok, s tím se počítá“ říkám si v duchu. Okolo 17h Milan odchází, ukazuje mi pojistky a nechává mě v chatě. Je na mě, si vybalit, zabydlet se a zhasnout a ponořit se do tmy (skrze pojistky vyřadit z provozu vypínače na světla).
Pár minut po jeho odchodu jsem připravená, vypínám pojistky a ocitám se v absolutní tmě. V absolutní tmě pro následujících 10 dní a nocí.
Předpoklad je, že první dny budu hodně spát, přijde krizovka – možná nějaké pocitové zdravotní potíže, těžké emoce jako strachy, smutky, frustrace apod. Překvapuji sama sebe. První dny jsem totálně v klidu. Spát moc nepotřebuji, mám dost energie, cvičím, medituji, dokonce i zpívám mantry. Asi chodím dost brzy spát a dost brzy se budím. Stále více se spojuji s vlastním tělem, omezuji množství jídla a nepotřebuji s Milanem nic sdílet. Vše je pohoda.
Začínají se mi zdát sny, které si snadno pamatuji, lehce se mi do nich vrací. Hodně také přemýšlím a jediné, co vylézá na povrch jsou takové, jak já říkám „evergreeny“. Témata, která se mi vždy jednou na nějakou dobu objeví, já je začnu řešit, zacyklím se a pak řešení zase odložím na někdy do budoucna až…
Vedu spoustu vnitřních dialogů, přemítám nad svými sny, nad rozhodnutími, které jsem v životě (hlavně v posledních letech) udělala, sleduji informace a myšlenky, které mi přichází. Od prvního dne si hodně věcí zapisuji do sešítku a doufám, že to po sobě pak někdy rozluštím. Občas zaslechnu zpěv ptáků, který si nesmírně užívám. Zjišťuji, že poslech relaxační hudby, kterou mám k dispozici (krásné hudby od Maoka) mě totálně odpojuje ode mě samotné, takže po jednom pokusu o poslech hudby opět zůstávám v tichu. Asi třetí noc mě vzbudila bouřka, to jsem se trochu lekla, ale během chvilky jsem opět nabyla svého klidu.
Asi pátý den (po 4 nocích) si začínám si říkat a kde je ta krizovka? Kde jsou ty emoce, strachy, pláč, touha odejít? Jediný fyzický neduh který pociťuji jsou bolavá záda z příliš měkké matrace. Pořád jsem v klidu, celkem v pohodě a moje hlava stále hledá onu krizi, která nepřichází. V jednu chvíli si tedy emoce zkouším trochu na sílu vyvolat. Lehce to zafunguje, ale akorát mě pak hrozně bolí hlava a krk. To asi nebylo moc smysluplné. Následující den si asi konečně promluvím s Milanem.
Pátý den tedy žádám Milana o rozhovor. Povídáme si o mém dosavadním průběhu pobytu. Vlastně se dostáváme k tomu, že klid ve kterém se od prvopočátku nacházím je něco, kam se Milan obvykle snaží většinu lidí po dobu jejich pobytu dostat. Takže mám být happy, že žádná krizovka nepřišla, byť to není obvyklé. Ok, tak to jsem nečekala. Ale obrovsky mě to uklidnilo. Jsem sice divná, ale tím pozitivním způsobem.
S Milanem si povídáme i o mých snech, o mých evergreenech a docházíme k tomu, že je možná na čase udělat to skutečné vnitřní rozhodnutí, abych se přestala cyklit a posunula se dál. Také docházíme k tomu, že bych možná měla nahlédnout do svých rodových linií a vzorců chování rodičů a prarodičů, abych se mohla posunout dál a udělat rozhodnutí.
Následující dny tedy nechávám svou mysl brouzdat do různých zákoutí evergreenových témat, mého neustálého zacyklení. Dívám se na potenciální možnosti řešení a posloupnosti priorit, kde je vlastně potřeba začít a kde je nejefektivnější z kolečka vyskočit.
Čím dál tím méně cvičím, moje orientace na výkon a snaha o aktivity se snižuje. Mé cvičení nejvíce připomíná línou jin jógu. Za to přirozená tendence k meditaci roste. Také stále častěji jen tak pozoruji své myšlenky i když nemedituji. Sny mám stále živější, údernější a sdělení v nich mluví s totální jasností. To z normálního života neznám. Stále pokračuji v zápiscích.
Ustálila jsem se na ovoci a jednom malém teplém jídle denně. (Od dětství miluji jíst rukama a tady se mi to nejvíce osvědčilo, tak si jídlo užívám.) Milan vaří skvěle, ale mě je s prázdným žaludkem lépe.
Postupně jsem si vytvořila denní rutinu, ve které je mi fajn. Ráno sprcha, pak si zacvičit, zameditovat, udělat si zápisky, najíst, odpočinout pozorováním myšlenek, pak si zase zacvičit, případně si dát ještě kousek ovoce, zase se válet nebo meditovat a pak spát.
Malé postřehy ze tmy:
- Opravdu nevidíte nic. Pocitově ale vnímáte když přejdete z větší místnosti do menší. I tma má své odstíny.
- Čas, ani denní dobu vám nikdo neřekne. Musíte spoléhat na své tělo a jeho inteligenci.
- Jídlo vám nosí nepravidelně, vždy 1x za den. Poznáte tedy, že je další den.
- Nejlépe se jí rukama.
- Když se mysl zklidní a začne více vnímat tělo, přesně cítíte, když se blížíte k překážce nebo ke zdi.
- Snění a práce se sny je ve tmě mnohem jednodušší. Sny si snadno zapamatujete, vrátíte se do nich a chápete jejich sdělení.
- Je snazší být k sobě laskavější a přijímat své tělo. Zrak dává mysli obrovské podněty ke kritice.
- Zrak je pro mysl jeden z největších zdrojů a krmí naší „monkey mind“.
- Nepřejte si mít s sebou ve tmě zvířátko, nebo vám to Vesmír splní a jako mě, vám pošle jako spolubydlící mouchu. (Naštěstí byla z chladna a tmy více zmatená než já, takže jsme se fyzicky v podstatě nestřetli.)
- Čím méně se budete snažit mít vše (tělo, mysl) pod kontrolou, tím efektivněji a rychleji s vámi začne tma pracovat a posouvat vás tím správným směrem.
- Snažit se ve tmě o některé jógové pozice může být fakt vtipné a překvapivé. (Já zjistila, že lépe stojím na hlavně, než v pozici stromu.)
- Připravte se, že každý den může mít úplně jinou dynamiku. A to jek v rovině fyzické, emoční i mentální.
Každý den vnímám trochu jinou dynamiku. Někdy mám více energie, někdy vnímám nízký tlak, únavu a pak přicházející bouřku. S Milanem jsem mluvila opět sedmý den. Bavili jsme se o mých snech, o vnímání světa, mohla jsem sdílet, co se ve mě odehrává a rozhovory mi obvykle daly nějaký nový náhled na problém nebo nový „materiál“ k přemýšlení a zpracování.
Postupně jsem si rovnala priority, zapisovala jsem si nápady a vhledy, které mi přišly. Měla jsem i krásný sen a vhledy o smrti, o své duši a o partnerovi mé duše.
Přichází poslední 1-2 dny a já intenzivně vnímám tlak z návratu do každodenního života. Říkám si „A co teď?“. Vždyť se tady nic zásadního nestalo. Je mi tady dobře. Žádný velký aha moment, žádné velké emoce, žádné životní rozhodnutí. Cítím, že se vše stále tak nějak rovná a že vše postupně dosedne až zpět na světle.
S Milanem jsem mluvila 5., 7. a 9. den. Každý rozhovor byl zajímavý a vím, že poslední z nich jsem nepotřebovala, ale chtěla jsem se postupně naladit na ukončení pobytu. Vyjít bych měla na svítání. Dostávám instrukce, že se mi bude hodně motat hlava a nemám nic uspěchat.
Poslední noc už usínám s nastraženýma ušima, abych Milanovo ranní klepání nezaspala. Paradoxně zrovna začíná intenzivní bouřka a zároveň cvičení vojáků na blízkém cvičišti. Padá jedna rána za druhou – střelba, hromy, déšť (poprvé s takovou intenzitou, že ho slyším i přes všechny izolace), zběsilá auta a motorky. Musím se už jen smát. Je to pro mě taková slavnostní salva na rozloučenou s tímto prostorem. Když vše utichá usínám.
Poslední noc mě budí potřeba zapsat svou pohřební řeč. Vstávám, zapisuji co slyším. Dělám tečku za poslední větou a v srdci cítím radost a klid.
Uprostřed noci mě budí téma smrti, o kterém jsme asi den nebo dva před tím, s Milanem mluvili po mém snu. Zvažuji, jakou hudbu bych chtěla na svém pohřbu a nakonec se v myšlenkách ocitám na svém pohřbu a slyším, jak někdo čte pohřební řeč, kterou jsem já sama zanechala pro své blízké. Vím, že bych jí měla zapsat. V hlavě mi na pozadí jede „napiš si to, když to neuděláš hned, pak to zapomeneš a když nezačneš teď, tak už to nestihneš, než Milan přijde“.
Ok, vstávám, beru si župan, usedám ke stolu a jdu psát. Popisuji 2 stránky svého již druhého sešitu. Dělám tečku za poslední větou a slyším klepání na dveře a Milanův hlas. „Dobré ráno“. Tak jsem to stihla. S úsměvem na rtech, spokojeností v srdci vstávám od stolu, jdu se umýt, obléct a pomalu vyjít na světlo.
První minuty se opravdu motám, točí se mi hlava, venku je šero, prší, sluníčko nikde. Je hrozná zima, letošní květen je neobvykle chladný. Tak sedím ve dveřích, zachumlaná do bundy a šály, popíjím horkou vodu s rakytníkem a sleduji, jak se mi postupně tmavé stíny a obrysy před očima mění v barevné tvary stromů, keřů a vykreslují se detaily. Chvilku se jdu bosky i projít do deště. Pak už je mi fakt zima, jsem rozkoukaná a cítím pohnutku, že je čas se připravit na odjezd.
Rozsvěcuji chatu zapnutím pojistek a jdu si zabalit věci. Přichází Milan s lívanci k snídani, povídáme si a čekám na odvoz. Opět můj bývalý přítel. Přestává pršet a začíná lehce i prosvitovat sluníčko, cítím radost rozprostírající se mým tělem. Cestu domů si tentokrát užívám.
Prvních několik dní po východu ze tmy, jsem zpomalená. Všude se toho na mě děje moc. Moc vjemů, moc rychle, moc intenzivně. Sleduji, co mi vyhovuje, co se mi nelíbí, jaké mám zvyky a které z nich mi dělají dobře a které ne.
Hodně věcí mi dochází teprve během celého prvního týdne zpět na světle.
Dolaďují se rozhodnutí, priority i následné kroky. Snažím se hlídat, abych nenajela do starých kolejí a nepodlehla strachu z rozhodnutí. Také ale vím, že je potřeba rozhodnutí a patřičné kroky neuspěchat. Toto období integrace, je pro mě celkově náročnější než celý pobyt ve tmě.
Vím, že si v životě chci věci nyní co nejvíce zjednodušit, zpomalit a brát na sebe a své pocity co největší ohled. Je čas se vydat cestou, kde je má duše opravdu na prvním místě, i když ještě vůbec nevím, co to znamená.
Cítím vděčnost, že jsem si dopřála tuto zkušenost a tento pobyt. Vydržela bych i déle a třeba se k tomu někdy ještě dostanu. Teď je ale potřeba se zase posunout o kousek dál životem. A pokud se i vy pro takový pobyt rozhodnete. Vyberte si dobře místo, kam pojedete. Musí s vámi „ladit“.
S láskou Eliška