Jednou mi jeden muž v Indii řekl:
„Ty raději sedíš na břehu a pozoruješ moře, než plaveš? Tak to asi raději život jen pozoruješ, než ho žiješ.“
Ačkoli nepovažuji pozorování vody ani nechuť k plavání za nic špatného, toto jemné konstatování se mě celkem „dotklo“. Bylo na něm totiž asi ledacos pravdy.
Můj vztah k vodě byl v průběhu života dost různorodý. Jsem čistě zemské znamení a mám pocit, že jsem vždy raději běhala po lesích a lezla po skalách, než se potápěla.
Jako malá jsem plavala ráda, ráda jsem se potápěla a na dovolené jsem ráda šnorchlovala, skákala do bazénu a vodu jsem si celkově dost užívala. Chtěla jsem plavat s delfíny a být mořskou pannou.
Postupem času jsem plavala čím dál tím méně, až jsem zcela nepozorovaně začala mít z vody strach. Tedy hlavně z té v přírodě. Bála jsem se ponořit nohy níž než metr pod hladinu. Vymlouvala jsem se na tmavou vodu, špínu, větve, silný proud atd. Ale co když to byl obyčejný strach poddat se té plynoucí životní síle?
I Osho vypráví příběh, v němž život přirovnává k proudu řeky.
Stojíš na břehu – pozoruješ život a on ti protéká mezi prsty.
Skočíš do proudu a vzdoruješ – topíš se, bojuješ o život, vyčerpáváš se, máš strach. Snažíš se mít vše pod kontrolou a při tom lpíš na tom, co pomíjí.
Oddáš se proudu a splyneš s ním – pocítíš hluboký klid a vše najednou hladce plyne. Důvěřuješ procesu, jsi v bezpečí.
Když jsem byla před asi osmi lety v Indii, i při pobytu na pobřeží jsem vodu spíš jen pozorovala a bála se zanořit a plavat. Dokonce jsem to vnímala i při šnorchlování v Thajsku. Tehdy jsem si ještě tolik nevnímala, jako strach. Spíš jsem si v hlavě říkala různé důvody, proč se mi nechce.
O větě, v níž je plavání přirovnáváno k životu, jsem přemýšlela. Shledala jsem, že na ní asi něco je, ale více jsem se tím nezabývala. Byly jiné, „přednější“ věci. Tou dobou to ale asi nejvíce vystihovalo celou mou situaci a prožívání života, což vidím s odstupem času až nyní. Opravdu většinou jen čekám, co přijde, a nějak se tomu přizpůsobím, než abych sama aktivně svůj život tvořila.
Řekla bych, že vše začalo gradovat minulý rok na Maledivách, kde jsem cítila obrovské napětí v těle při každém šnorchlování. Ano, byl tam silný proud, občas mi byla zima, ale napětí rozhodně nepramenilo ani ze zimy, ani jen ze silného proudu. Byla jsem stažená, vyčerpaná a kdykoli jsem mohla, zůstávala jsem odpočívat v ubytování a na pláž se mi ani nechtělo.
Letošní léto bylo přelomové. Začala jsem si svůj strach zvědomovat a připouštět si ho a snažila jsem se s ním vědomě pracovat. Občas jsem si šla zaplavat do špinavé řeky a zkoušela jsem se zklidnit a uvolnit. Trochu jsem povolila, ale žádná hitparáda to nebyla.
Dokonce jsem se jednou neplánovaně ocitla na watsu ošetření přímo v rybníce a přijala ho. Nakonec jsem se dokázala uvolnit a nechala se provázet i pod vodou. Tam ale někdo byl se mnou a celý proces řídil.
Dost zásadní pro mě bylo rozhodnutí vyrazit s Freedive Praha na týdenní plavbu za delfíny do Egypta. Předpokládalo se nejen šnorchlování, ale i možnost ponoru. Součástí programu tedy bylo absolvování kurzu Úvod do freedivingu s Honzíkem Barešem v Praze v osm metrů hlubokém bazénu.
Na kurz jsem dorazila pár dní před odletem vyčerpaná, rozlítaná a totálně neukotvená. Při úvodním sdílení, kdy jsem řekla, že mým cílem je se pod vodou jen vyklidnit a neutopit, jsem se málem rozplakala. Honzík byl super, na nic netlačil a celým procesem mě jemně provázel. Na konci jsem se dokonce v bazénu dokázala potopit do těch osmi metrů. Byla to radost.
Pak přišel další level. Moře, delfíni, šnorchlování na útesech s modrou hlubinou po boku. Přesně ta situace, kde jsem se rok předtím na Maledivách svírala strachy.
Nikdo mě do ničeho nenutil. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, ani že něco musím. Ale pozorování delfínků a ostatních freediverů mě inspirovalo k návratu do dětství a pokusům o potápění. Postupně jsem dobrovolně zkoušela hlubší a delší ponory. Učila jsem se pod vodou uvolňovat, až jsem si opravdu začala připadat relativně klidná a užívala jsem si to. Dokonce jsem v sobě objevila i touhu pomalu, vlastními silami zkoumat onu modrou hlubinu podél korálových útesů. A s tím přicházel i pomalý návrat k mé živosti a hravosti.
Dokonce se mi během pobytu podařilo překonat strach ze skákání do vody a párkrát jsem si z lodi skočila. Tedy z žádné velké výšky, ale i tak to pro mě byl úspěch.
Celá dovolená, plavání s delfíny, freediving, egyptský taneční večer a pobyt se skvělou partou inspirativních lidí mě opět postavily před otázku: „Tak co já a život? Jak moc naplno a podle sebe ho žiju?“ Vyvstala další série otázek a témat ke zpracování a zaintegrování po návratu. Ale o tom třeba zase někdy příště.
Já každopádně hlásím nesmírnou vděčnost za celý pobyt, skvělou partu lidí, všechny zážitky, péči a prostor. A kdo ví, třeba je čas na další životní etapu a místo vracení se k lezení po skalách se začnu nořit do vodních hlubin.
„Život je jako moře. Někdy je klidný, jindy bouřlivý, ale pod hladinou je vždy hluboký a plný tajemství.“ – Zikmund Kaplan
Ponořte se do svého života a užívejte si ho.
S láskou Eliška