Proč chodím do lesa ve všední dny a nejlépe v pravé poledne.? Důvod je prostý, je tu absolutní klid, pohoda a jediné bytosti, které potkávám mají nula
, čtyři
nebo vice nohou
. O ty dvounohé
tu v podstatě nezavadím. Nevydávají hluk, neruší ostatní zvířata, ani mě a já mohu s lesem splynout a na chvíli zmizet do svého vnitřního světa.
Dnes jsem na procházce krom obvyklých hmyzáků potkala jen vypasenou ještěrku a obří žábu, které se před mou pomalou bosonohou
chůzí ani nesnažily prchnout. Slepýš si to pak místo úprku pryč, po pohlazení, namířil rovnou pod moje nohy. A zrzavá veverka
mě při odpočinku přišla špehovat z vedlejšího stromu. Prostě kouzelná setkání se životem. Tedy alespoň pro mě.
Dnešní poledne je v lese obzvlášť příjemné. Po několikadenním suchu, v noci svlažila les intenzivní bouřka. Ve vzduchu se stále drží mírná vlhkost a mísí se s vůní hlíny, mechu a jehličí. Balzám pro mé smysly, pohlazení pro celý můj systém. 
Dnes mám po dlouhé době den, kdy nemám nic v plánu, vůbec nic. Nic nemusím, nemám nikde být. Nemusím hlídat čas, nemusím se na nic, nikoho a nikam chystat. Připomíná mi to svobodu z dětství. Den bez povinností , bez programu, kdy se program může spontánně tvořit sám od sebe, bez pravidel.
Někdo si to ani neumí představit, bojí se nudy, bojí se být sám, bojí se nemít program.
Pro mě je to okamžik, ze kterého obvykle najednou vystoupí inspirace, 
uvědomění, elán něco dělat, nápady co a jak realizovat. 
ANebo vznikají takovéto texty 
Řada z vás stále hledá své poslání. Nevíte, co vás baví, co máte doopravdy rádi, co vás nabijí energií .. a zkusili jste si dát někdy čas na to, začít se nudit??
Zkuste to, třeba inspirace najednou přijde sama, i bez kohokoli/čehokoli jiného. Dejte si čas, nechat přijít a pocítit to správné rozhodnutí, kterým směrem se v životě vydat za štěstím a radostí.
Srdce 
je náš kompas
,
mysl je jen nástroj pro naplánování cesty 
,
tím správným směrem.
Nezaměňujme je.
S láskou Eliška 
