Víte, jak utíkáte sami před sebou?
Znáte únikové manévry své hlavy?
Víte, jak se vás vlastní mysl snaží chránit před nepříjemnými pocity? Jakými způsoby odvádí vaši pozornost, abyste nemuseli cítit to, co se ve vás skutečně odehrává?
Co tím myslím?
Takové ty situace, kdy máte možnost se jen zastavit, být, nic nedělat, vnímat, a místo toho uklízíte už uklizené, scrollujete na sítích, přerovnáváte věci, hledáte něco k jídlu apod.
Přesně jako když si sednete k meditaci a pořád máte pocit, že po vás leze moucha nebo že byste ještě měli udělat to či ono.
Naše mysl je geniální nástroj. Dost geniální na to, aby nepozorovaně odvedla naši pozornost od věcí, které považuje za nezajímavé, či dokonce nebezpečné.
Proč by právě naše cítění mělo být nezajímavé nebo nebezpečné?
Protože často cítíme věci, které se naší mysli nelíbí. Vnímáme řadu věcí, které mohou být znepokojivé. Věci, které by prozradily, že nejsme na správné cestě a že třeba nejsme tak moc šťastní, jak se tváříme. Věci, které by v nás mohly začít vyvolávat pocit, že chceme něco jinak. A to by byl problém.
Problém, říkáte si? Ano, problém. Naše mysl nás často chce udržet tam, kde to zná. Ne proto, že by tam bylo skutečně bezpečno, ale protože ví, co může očekávat. I známé nepohodlí může být pro naši mysl přijatelnější než neznámá možnost změny. A při tom neřeší, že duše při tom smutně pláče v koutě a my máme pocit, jako by nám život jen utíkal mezi prsty.
Mnozí z nás se už od malička učí potlačovat vlastní pocity a emoce. Nedávat je najevo. Vyhovět svému okolí a přizpůsobit se, často i na úkor sebe sama.
Je to ale opravdu ta cesta ke štěstí, kterou si naše duše zvolila, když se sem narodila?
Já věřím, že ne.
A proto pozoruji. Pozoruji, jak se moje mysl, od dětství trénovaná v odvádění pozornosti od pocitů, snaží dělat svou práci. A dělá ji dobře. Občas vyžaduje značné úsilí si toho vůbec všimnout. Někdy nám tělo napoví samo. Třeba únavou, napětím nebo různými tělesnými obtížemi. I to může být důvod zastavit se a začít mu věnovat pozornost.
A jaké jsou moje únikové manévry? Všimla jsem si, že mám neustále pocit, že bych měla něco dělat. Být aktivní a produktivní. Pořád něco vařit, uklízet, konzumovat, číst, sledovat… Hlavně ale pořád směřovat pozornost ven, mimo své tělo. To je celý princip. Udržet pozornost mimo vlastní tělo.
A jak se vrátit k tělu, k vnímání pocitů, emocí a živosti v těle?
Je to tak jednoduché, a přitom někdy tak složité.
Pojďme to vzít od toho nejjednoduššího.
1. Sledovat vlastní smysly
Soustřeďte se chvilku na to, co cítíte ve vzduchu, čeho se dotýkáte, co vidíte kolem sebe, jakou chuť máte v ústech a co slyšíte.
Tento jednoduchý způsob je geniálním zpřítomňovačem. Může pomoci redukovat stres, zklidnit mysl i úzkost. Čistá pozornost zaměřená na smysly obvykle také oživí celou naši bytost a my se pak cítíme více naživu, radostnější a plní energie.
2. Zaměřit pozornost na dech
To už je trochu náročnější disciplína. Vyžaduje koncentraci, trpělivost a vůli. Účinky jsou ale fantastické.
Pozorováním dechu si můžeme všimnout a uvědomit, jak zhluboka a do jakých částí těla vlastně dýcháme. Jestli dýcháme rychle, nebo naopak pomalu a v klidu.
Dech je ukazatelem našeho aktuálního psychického stavu, který se odráží ve fyzickém těle. Zároveň je to mocný nástroj, který nám může na mnoha úrovních pomoci cítit se lépe, pokud se jej naučíme vědomě a efektivně používat.
3. Mindfulness a jiné meditace
Jedná se vlastně o navazující techniky na pozorování dechu. Pozornost zde rozšiřujeme do zbytku těla. Vnímáme, co se děje na co nejvíce úrovních – hmotných i jemněhmotných.
Stáváme se na okamžik pozorovateli vlastní existence, svého těla, myšlenek, emocí i jemných vnitřních prožitků.
Vyžaduje to praxi, trpělivost a otevřenost. Hlavně se nebrat příliš vážně a zůstat zvědaví.
Budete fascinováni tím, co všechno vaše mysl dokáže během 45 minut vymyslet a prožít za příběhy, aniž by se tělo pohnulo z místa.
4. Spontánní pohyb
Když to vezmu z trochu jiného soudku, velmi dobře funguje pohyb. Naprosto spontánní, nekoordinovaný, neorganizovaný pohyb. Jen vnímání a pozorování těla v jeho vlastním plynutí.
Bez nutnosti zasahovat, bez posuzování a hodnocení, bez nároků na výkon a vzhled. Jen nechte své tělo volně se hýbat. V tichu nebo na hudbu. Bez partnera, jen sami za sebe.
Je jedno, jak pohyby vypadají. Je jedno, jestli se vám u toho bude chtít vydat jakýkoli zvuk. Je jedno, jestli je tělo flexibilní, nebo úplně ztuhlé. Jen mu dejte prostor projevit cokoli, co chce.
V pohybu se mohou začít uvolňovat emoce, můžeme v něm dát prostor vzteku či smutku. Může v nás znovu začít proudit nová energie a pocit živosti.
Dejte svému tělu šanci projevit se a oživit se vlastní silou.
Dalších technik bychom našli celou dlouhou řadu. Ty výše zmíněné jsou jen malé ochutnávky a vodítka. Doporučuji najít si vlastní způsob, který vám bude fungovat.
Neupínejte se ale jen k jedné technice. Zkoušejte, objevujte, rozšiřujte své zkušenosti. Třeba zjistíte, že v různých chvílích nebo při různých stavech fungují rozdílné techniky. Třeba najdete a vyvinete i své vlastní.
Důležité je objevovat, hrát si, zkoumat a žít. Nechat energii proudit svým tělem, vnímat své tělo, svou energii i svou intuici.
Jen tak se můžeme uvolnit z okovů vlastní mysli, žít, radostně prožívat a tvořit.
PS: A ještě jedna důležitá věc. I ze zpřítomňování se může stát další únikový manévr. Můžeme meditovat, pozorovat dech, pracovat na sobě a rozvíjet své vědomí, a přitom se stále vyhýbat tomu, co skutečně cítíme. Nejde totiž o to osvojit si další techniku nebo být neustále přítomní. Jde o to dovolit si vnímat, co se v nás právě odehrává, a být ochotni tomu naslouchat. I když to není příjemné.
Za krásné fotografie děkuji Pavlu Ovsíkovi.