Někdy musí člověk opravdu odletět až na druhý konec světa, aby POCHOPIL.
Kdo mě zná, ví že mám celkem dost nacestováno. Až na pár výjimek jsem vždy cestovala sama a často s jednosměrnou letenkou bez data návratu. Životem v batohu, jsem strávila celkem více než 3 roky svého života. Lidé se mě ptají, kde se mi líbilo nejvíce, jestli jsem někde nechtěla zůstat žít a jestli je nějaké místo, kam se ráda vracím. A víte co? S každou další cestou, se čím dál raději vracím domů, do Čech.
Cestování má hodně aspektů a nemusí být vždy jen o krásných zážitcích, poznávání nových krajin a lidí. Při dlouhodobém sólo cestování si často osaháte své limity. Musíte se spojit s vlastní intuicí a dělat veškerá rozhodnutí pouze sami za sebe. Někdy bych řekla, že je to opravdu velká škola sebeuvědomění, osobního rozvoje, přijetí odpovědnosti za vlastní život a následků za svá rozhodnutí.
Cestování dokáže hodně dát, ale také hodně vzít.
Začátky sólo cestování bývají plné vzrušení, nadšení, strachu a otevírání se novým zkušenostem. Já začala týdenní dovolenou na Maltě, pár měsíců na to týdnem pod širákem v Řecku a pak osudnou Svatojakubskou poutí. Bylo to před více než 10ti lety, bylo mi 27 let a bylo to jedno z mých nejlepších a nejzlomovějších životních rozhodnutí.
Prvních pár týdnů Svatojakubské pouti, bylo hodně o odpočinku, naučení se ztišit, vnímat a ctít své potřeby (hlavně ty fyzické) a postupně začít zkoumat a odhazovat naučené vzorce přemýšlení a chování. Pak se mi otevřel úplně nový svět, ten můj vnitřní. Plný radosti, lehkosti, nadšení a obdivu k tomuto světu.
Do teď si vzpomínám, jak jsem byla zcela fascinována všemi barvami, vůněmi, chutěmi, výhledy, no prostě vším. Jako by naráz celá moje bytost procitla, mysl odložila hodnocení a najednou jsem jen byla. A ten pocit radosti z prostého bytí, byl a je pro mě nesmírně naplňující dodnes. Občas se mě dokonce i někdo ptal jestli náhodou nejedu na LSD 😀
Po této první dlouhé cestě jsem si dost přeskládala hodnoty a na jednu z prvních příček se dostala vděčnost za krásy života, tohoto světa a blahobytu, ve kterém žijeme. Do roka jsem udělala rozhodnutí překonat svůj strach a začít dlouhodobé sólo cestování. Odletěla jsem do Indie. Měla jsem jednosměrnou letenku, zarezervovanou první noc v hostelu v Dillí, žádný plán a povědomí o cílové destinaci téměř nulové. Jediný plán, byl nevracet se dříve, než za půl roku, kvůli zbytečným platbám za pojištění.
První měsíce, byly intenzivní, krásné a dost náročné. Všechno bylo komplikované, dostala jsem se do Kašmíru a zažila boje mezi armádou a místními obyvateli. Kvůli pokousání psem na jednom z nejnádhernějších horských treků v životě, jsem musela okusit tragédii místní nemocnice. Moje první lekce byla, že se musím naučit žádat o pomoc, protože bez pomoci místních (zejména mužů), prostě nic nezařídím.
Lekcí bylo během toho cestování celkem dost. Navštívila jsem Indii, Nepál, Kambodžu, Thajsko, Kostariku, Guatemalu a Svatojakubskou pouť jsem šla nakonec celkem třikrát. V nohách mám několik tisíc km a můj batoh je dodnes můj nejlepší kamarád. Největší lekce dlouhodobého sólo cestování, ale obvykle přichází až s návratem a nikdo o nich moc nemluví.
Jedna z lekcí je odhadnout správný čas k návratu. A tím nemyslím roční období, ale nezůstat za hranicemi příliš dlouho. Proč? Protože když je člověk moc dlouho sám, dokáže se hodně uzavřít. A já se během cest hodně uzavřela.
Všichni viděli jen krásné zážitky, odvahu, statečnost a ani mi se mi neozývali, aby mě náhodou nerušili na mých úžasných vzrušujících cestách. A já zatím tiše trpěla osaměním, pocitem marnosti, že mě nikdo nepotřebuje a že nemám vlastně světu ani okolním lidem co nabídnout.
Návrat do každodenní reality zpět doma také není žádný med. Lidé obvykle moc nerozumí vašemu pohledu na svět, po všech těch zážitcích a zkušenostech. Myslí si, že dokážete rok a více života shrnout v několika fantastických zábavných větách nebo příbězích, ale že jste vlastně jinak pořád stejní, jako před odjezdem. Ale ono to cestování a zkušenosti člověka přeci jen dost změní a nedá se to moc popsat. Se spoustou lidí již společnou řeč po návratu opravdu nenajdete a hodně jich z vašeho života zmizí.
A jedna z opravdu těžkých věcí po návratu, je otevřít se do hlubokých dlouhodobých vztahů. Během cest jste často s někým v kontaktu, máte nové kamarády, známé, spolucestovatele. Ale obvykle s vámi jsou jen nějaký čas a pak se vaše cesty opět rozejdou. Není zde prostor pro dlouhodobé blízké, hluboké vztahy. Pro otevření se do skutečné zranitelnosti a křehkosti. A odbourat obranné mechanismy z krátkodobých a často i relativně povrchních vztahů je celkem náročný proces. Mě osobně tento proces zabral několik let a do teď se občas potýkám s následky.
Co tedy na základě svých zkušeností doporučuji?
Cestujte sami, ale jen tak dlouho, dokud ve vás žije radost z cesty.
Cestujte jen na tak dlouho, abyste dokázali udržet své domácí vztahy s přáteli a rodinou.
Cestujte a sbírejte zkušenosti, zkoumejte, hrajte si, ale nezapomeňte na svůj domov. Máme zde obrovskou svobodu, bezpečí, blahobyt, rozmanité klima a přírodní krásy. Ale hlavně tady máme své rodiny, přátele a kořeny.
S láskou Eliška