Neustále se učím, jak být sama sebou, silnou ženou se svou jemností a křehkostí. 

Ve svých 34 letech (psáno v roce 2023) za sebou mám nespočet partnerských vztahů, asi 15 zaměstnání, 22 stěhování, cca 2 roky bydlení v batohu, procestovaný obrovský kus světa. Taky mám za sebou řadu let práce na sobě, práce s jinými lidmi a stejně neustále objevuji nezpracované vrstvy, traumata, vzorce chování a s tím nové a nové roviny svého života. 

Naučila jsem se žít sama se sebou, v bezpečí svého vnitřního světa, kde mě nikdo nemůže zranit, zradit nebo mi jakkoliv jinak ublížit. Dlouhou dobu jsem byla takto spokojená. Tento život měl sice své stinné stránky, ale pořád převažovala pozitiva. 

Jednoho dne jsem si řekla, že by se po letech asi hodil zase nějaký partnerský vztah. A že když už ne pro život, tak pro nastavení zrcadla, jako nástroj k osobnímu rozvoji. Zjistit, kde jsou ještě nějaké mé slabiny a na čem si zapracovat. Hned v zápětí přišly dva vztahy, které mě naučili, že své hranice nemám vůbec dobře nastavené a že si sama sebe vlastně nevážím dost.

Další vztah přišel, aby mi ukázal, že se lze otevřít důvěře a otevřené komunikaci a že bych mohla zjemnit. Že jsem vlastně na sebe, na partnera i na ten svět celkem tvrdá a nekompromisní. Fajn, všechno jsou to dobré a cenné lekce a já za ně Vesmíru děkuji. To, že ale přijdou lekce ještě mnohem silnější, hlubší a intenzivnější jsem nějak nečekala. 

No a tak přišel poslední Muž. A mé srdce se rozhodlo, že tomuto Muži, se otevře. Od té doby jsem nastoupila na horskou dráhu, ze které není úniku. Jediným únikem by bylo uzavřít se zpět do svého bezpečí. Ale to nechci. A tak si poctivě procházím vlnami štěstí, radosti, vzteku, strachu, zloby, opuštění a odpuštění. Tento Muž, má totiž neuvěřitelnou moc, se dotýkat všech mých hlubokých zranění, strachů a traumat. Když k tomu přidám (pro mě) znovu objevené taneční meditace, dostávám se do obrovských a těžkých uvědomění svých vzorců chování, myšlení a bolístek. A co teď s tím? Vždycky jsem byla na všechno sama. Byla jsem  vychovávaná si vždy vše zařídit, vyřídit, prožít a udělat sama. Emoce se nikdy v rodině příliš neprojevovaly a nesdílely. 

Tak jsem se v tom blátě vždycky brodila sama a na veřejnost se dostala vždy jen klidná, vyrovnaná, občas smutná, ale jinak vždy optimistická, silná Eliška, která vždy vše s přehledem překoná. 

Eliška, která doma po nocích schoulená do klubíčka pláče do polštáře, svíjí se v emočních křečích na zemi u postele nebo chodí se slzami po lese. Vždy hlavně tak, aby tím nikoho neobtěžovala a nikoho nerušila.

Asi před rokem jsem jedné kamarádce přiznala, že je toho na mě moc. A že už to nějak nezvládám a nevím co dál. Její odpověď o tom, že něco takového ode mě slyší poprvé za těch mnoho let, co se známe, mi napověděla, že tady je něco divně. 

Při dalším setkání s jinou kamarádkou mi vlastně moc nevěřila, že i já procházím krizemi, slzami, utrpením, smutkem a beznadějí. Že to přeci není možné.. Já taková silná žena. 

No a teď už to začínám vzdávat. S tanečními meditacemi a hloubkou procesů, které ve mně probíhají, již nejsem schopná držet kamennou tvář. S otevřeným srdcem, padají zábrany ne jen v partnerském vztahu, ale i v těch přátelských a lidé začínají vidět i mou zranitelnost, můj pláč, mou slabost a citlivost. A cení si toho.

Nikdy dříve mě nenapadlo, ozvat se kamarádce, že je mi mizerně a potřebuju se vypovídat. Teď mě k tomu okolnosti dohánějí. Emoce jsou tak silné a schůzky jsou domluvené předem, takže často emoce v rámci schůzky se známou osobou vylezou samy na povrch a není úniku… Je nutné sdílet. Vyslovit, co se děje a pojmenovat to. 

A ono to funguje. Mě je lépe, otevírám se, přátelé to vnímají jako obrovský projev důvěry a síly a váží si toho. Pro mě obrovské poučení v tom, že přátelé jsou tu i pro mě, abych se i já mohla vypovídat, stejně jako oni se mohou vypovídat mě. A ještě to pro mně dělají rádi.

Být silnou ženou, pro mě, znamená sdílet své emoce, ukázat svou slabost, svou zranitelnost, jemnost, důvěřovat a otevřít se.

Nebojme se ukázat své nitro. I když to občas zabolí, radost kterou to přináší, je větší.

S láskou Eliška