Znáte ty dny, kdy nevíte, kde vám hlava stojí a co dělat dřív? 
Stres, napětí, spěch.. Jsou dny, kdy je opravdu potřeba se odevzdat a důvěřovat, že ten někdo nahoře FAKT VÍ, co dělá a proč vám to posílá.

Dnes jsem si zase po dlouhé době osahala práci pod extrémním tlakem, ve stresu a vnitřním napětí. Pozorovala jsem, jak se uvnitř nepoznávám. Jak jsem nervózní, přecitlivělá, útočná, zrychlená. Jak nedýchám, zatínám, zvedám ramena, stahuji bránici a neustále něco jím, v podvědomé snaze se uzemnit a vrátit do těla. 

Vše vyvolal náhlý ranní šok, kdy jsem po sladkém spánku zjistila, že během 24h potřebuji sehnat a zorganizovat cca 7 lidí na 3 stanoviště, které budu mít za pár dní na starosti během akce pro cca 250 lidí. Původně jsem počítala s 1 stanovištěm o 2 lidech. Chaos, paralýza, panika, snaha se zastavit a zorganizovat… 

Jak se zastavím a vrátím do svého klidu, abych to zvládla? Tanec? Cvičení? Dechové techniky? …
no to vůbec nebylo reálné a v mých silách. Hlava mi jela asi tak na tisíc obrátek a tělo jasně dávalo najevo, že to nezvládá. Odkud začít? Co vše zařídit? Kde sehnat lidi? Jak zařídit, abych na něco nezapomněla a vše fakt dobře zapadlo? Chaos, panika, stres. 

Až po více než půl dni, se mi podařilo se lehce zklidnit a vše postupně dotáhnout do nějakého pomyslně zdárného konce. Bylo těžké přemluvit hlavu, aby uvěřila že v tom chaotickém stavu doma opravdu nic nezvládneme. Podařilo se mi přesvědčit samu sebe a jít do lesa. 

Říkala jsem si, že si dám krátkou rychlou procházku, vyčistím hlavu a bude to dobrý. A ejhle, sundala jsem si boty, vstoupila jsem do lesa a tělo mě totálně zastavilo. Pár metrů od vstupu do lesa jsem se svalila mezi stromy a popadané větve a nebyla jsem schopná nic jiného, než jen ležet, dýchat a sledovat, co se uvnitř mě děje. Postupně se dech začal zklidňovat a i když napětí stále bylo přítomné, bylo vnímané, přijaté, vyslyšené. Tělo se začalo pomaloučku lehce zklidňovat až se zklidnilo do použitelného stavu a spolu s prohloubením dechu, se začala lehce zpomalovat i mysl. 

Po 2 hodinách paralýzy v lese, jsem se postupně s promrzlýma nohama, které už jsem skoro ani necítila, vypravila dál na cestu. Chtěla jsem se rychle vrátit domů a pokračovat v organizování. Ještě ale nebyl ten správný čas. Otočila jsem se zády k domovu a vydala se na cestu hlouběji do lesa. Tentokrát jsem pozorovala, jak tělo zvyšuje intenzitu dechu i tempo chůze. Dech byl rychlý, hluboký, pravidelný a tělo postupně zvyšovalo rychlost a rázovalo do kopce jako o život. Na kopci jsem pocítila nával rozprouděné energie. Věděla jsem, že je potřeba ten stres vypustit. Hned.

Poslední fáze stresové reakce se spustila. Byl čas se oklepat a jít dál. Zahodila jsem batůžek a začala jsem se třást, skákat, vyklepávat ruce, nohy, třepat pánví a intenzivně vydechovat, někdy i s prudkým předklonem až k nohám. Po několika minutách jsem měla dost. Byla to makačka. Plíce mě bolely a pálily od chladného vzduchu, ruce i nohy mi brněly a cítila jsem jak se uvnitř mého těla zase začíná rozprostírat prostor a já mohu volně dýchat. 

Nádech – přivádím pozornost do svého těla
Výdech –  pouštím veškeré napětí z těla pryč

Pomalu jsem došla k batohu, chvilku si odpočinula a postupně jsem se vypravila směrem k domovu. Už během cesty jsem zpozorovala, jak je má mysl klidnější. Dokáže si jasně nastavit priority, dokonce našla nové návrhy řešení a snadno jsem si během chůze zpět vytvořila plán co a jak je potřeba udělat. Koncem cesty už jsem to byla zase já. Vnímala jsem krásu přírody, užívala jsem si zpěv ptáků a dokonce jsem si i dovolila zastavit se a natrhat si květiny do vázy. 

Je večer a já mám zorganizováno a vymyšleno vše, co potřebuji. Jsem klidná i když uvnitř pořád cítím lehké chvění a vím že se potřebuji před spaním ještě jednou protáhnout a vytřepat. Už jen dokončit pár praktických kroků, aby vše hladce proběhlo, ale to hlavní je hotové. 

Někdy je největším uměním a nejnáročnější si přiznat, že dělat věci ve spěchu, stresu a napětí nikam nevede. Že je mnohem efektivnější pro naše tělo i pro naši mysl se zastavit, vnímat, popracovat si se svými pocity a s tělem a pak teprve se vydat dál. Někdy může být nejefektivnější technika právě ta nejjednodušší, jako třeba jen pozorovat svůj dech, vnímat své tělo a poslechnout impulzy, které nám vysílá i když se nám zdají být šílené a nereálné.

Byla to intenzivní lekce a já děkuji, že jsem jí zvládla.

S láskou Eliška